„A co tvůj blog? Už jsi dlouho nic nenapsala.“ Dívám se na „pana Božského“ v němém úžasu. Nejen že zaznamenal, že existuje něco jako Míšiny webové stránky. On je ještě navíc SLEDUJE!

No jo. Božský nebožský. Ale já už jsem fakt dlouho nic nenapsala!

Je 17. 9. 2017. Můj poslední blogový článek má datum 20. 1. 2017. Poslední příspěvek na FB – tady je to mírně lepší – 19. 5. 2017.

Kdyby mohla mít webová stránka pavučiny, tak ta moje je 100% má. Ne, že bych byla tak blbá a nepamatovala si, že nic netvořím. Jasně že to vím. Jasně že si to uvědomuju.

Už měsíce cítím vnitřní tlak, protože nepracuju dost pro svoje fanoušky. Nedělám dost pro lidi, kteří mi fandí. Nejsem dost dobrá pro ty, kteří se ode mě už něco naučili. Nedokážu dát ze sebe to nejlepší těm, kteří by se ode mě rádi něco naučili.

Jsem k ničemu

 

 

„Už dlouho jsi nic nenapsala,“ ta věta mi vlítla do hlavy jako mastnej papír do průjezdu. Hrabu se svou prací v počítači a před očima mi letí poslední hektické měsíce. Tolik jsem toho měla v plánu! Tolik věcí jsem začala dělat! Ale kde je výsledek? Uplynulo 8 měsíců…

Opravdu jich bylo 8? Bylo jich 8, Míšo. Bylo. A už i Božskej si všiml, že nic neděláš.

Co jsem vlastně dokončila? Chytám si hlavu do dlaní. Měsíce dřiny. X probdělých nocí. Stovky načtených knih. Desítky kurzů. Léta práce na sobě samé, abych mohla to, co umím, předávat dál. A nakonec nedokážu udržet při životě ani webovou stránku. Boží.

„Pomáhám lidem zbavit se strachu z mluvení na veřejnosti“, hlásá moje titulní stránka. Ještěže se slogany nemusí zalívat. Kdyby jo, musel by ten můj být kaktus, protože jinak už by bylo dávno po něm.

A teď vážně: Kam se ztratila Míša Pokrupová od ledna do teď?

 

 

Nedá se říct, že bych se těch 8 měsíců úplně kopala do zadku. I když jak tak na něj koukám, rozhodně jsem se svým zadkem něco dělala. Vypadá to, že se úspěšně zvětšil do velikosti Brazílie. Ovšem o mém zadku tenhle web není. Škoda – evidentně by to bylo nevyčerpatelné téma.

Od února do teď jsem (kromě vyjedení několika cukráren do mrtě):

  • x hodin školila,
  • proškolila jsem stovky lidí (nebo možná tisíce?? matika mi nikdy nešla),
  • rozstudovala jsem několik desítek online kurzů,
  • rozpracovala jsem své dva vlastní online kurzy,
  • makala jsem na dvou dalších eBoocích (fakt dlouho),
  • a hlavně jsem si sakra nechala „převést wb“.

Průšvih je, že VY o tom NEVÍTE, protože JÁ jsem vám to NEDALA VĚDĚT!

 

Co jsem ale reálně dokončila???

Jednu věc přece jenom jo: web.

Abyste tomu rozuměli: Míša, totální netechnický typ, si nechala během února převést web na jinou šablonu. Nebudu vás zatěžovat detaily. Sama stěží chápu, co to šablona je.

Někteří z vás možná zaznamenali, že některé odkazy nefungují, požadované soubory se nestahují, fotky zmizely atd. – jo, to je kvůli tý nový šabloně! Anebo možná kvůli mýmu talentu totálně nepobírat jakýkoliv nastavování webových stránek. Možná se týhle dovednosti i odporně říká. (Chtěla jsem napsat „odborně“. Fakt. Ale i můj počítač chápe můj vztah k výpočetní technice a rovnou mi „b“ zaměnil za „p“.)

S tím, jak mám zacházet se svým webem, editovat články, přidávat fotky a nahrávat soubory jsem se sžívala dobré 2 měsíce. Výmluva. Ne, není to výmluva. Je to výmluva. No tak jo. Je to výmluva.

No jo, v únoru byl web, ale co těch dalších 7 měsíců??? Hm. Dobrá otázka. Ale určitě na ni budu mít další skvělou výmluvu.

Těch dalších 7 jsem se přes spoustu přijatých a zaplacených objednávek mého eBooku a mnoho fantastických školení topila v depresi ve smyslu „jsi nedostatečná“. Kdykoliv jsem si sedla k počítači, že něco vytvořím pro svoje klienty, přepadl mě pocit, že jim nemám co předat.

 

 

Tenhle pocit rozsekl až Božský svoji větou: „Už jsi dlouho nic nenapsala.“ V ten moment mi to došlo. Ta zásadní věc, která mi nedocházela tři čtvrtě roku.

Došlo mi, že minimálně jednoho člověka moje práce zajímá. Minimálně jeden člověk na světě čte, co píšu.. (Ráda bych připočetla svoji mámu, ale dost pochybuju, že vůbec dokáže ve vyhledávači najít moje stránky.) A i kdyby to měl být tenhle jeden jediný člověk na světě, kdo moje články čte, stojí to za to, abych pokračovala.

Někdy prostě potřebujete kopanec do zadku, abyste se probudili. Božský mi sice ve skutečnosti dával pusu, když to říkal, ale ta věta! Ta jeho věta byla horší než facka. Jenže přesně tu jsem potřebovala. Minimálně k tomu, abych napsala tenhle kajícnej článek, ve kterým prosím všechny lidi, co mě sledujou, o odpuštění. O odpuštění, že jsem se vám poslední dobou dostatečně nevěnovala.

V sypání popela na hlavu mám celkem slušnou praxi. Ale protože přece jenom nejsem plačka a taky dneska člověk musí mít nějakou úroveň, končím tímto svou kajícnou zpověď a otevírám novou kapitolu.

 

 

Dámy a pánové, vyhlašuji konec období nečinnosti a zároveň vyhlašuji období: Míša maká jako šroub a bude vám dodávat spoustu tipů v oblasti komunikace a veřejných projevů.

Držte mi palce a těšte se na veleaktivní podzim.

Vaše nepořádúplněspolehlivá Míša