Na kurzu prezentačních dovedností jsem dostala zdánlivě lehký úkol: připravit si 5 minutovou prezentaci na libovolné téma. Téma bylo tím největším oříškem. Když si jej můžete svobodně vybrat, je nejlepší zvolit si takové téma, které je vám osobně blízké.

Takové téma totiž perfektně znáte a dokážete jej posluchačům nejlépe předat. Proto většina mých spolužáků hovořila o svých koníčcích nebo zážitcích, o sportu a cestování.

Ale co já?

Váhala jsem. O svém životním vzoru, Valentinovi Rossim, jsem již prezentovala. Chtěla jsem přijít s něčím neotřelým. Toužila jsem se odlišit.

Nakonec mě mé téma cvrnklo do nosu, když jsem přemýšlela, v jaké oblasti jsem tzv. „expertem“. Přece v oblasti strachu z prezentování! Okamžitě jsem si sedla a na papír načrtla schéma prezentace. Připravila jsem jednoduché slidy, které tvořily čistě obrázky – většinu z nich jsem fotila já.

Stále jsem ale měla pocit, že prezentaci něco chybí. Chtěla jsem, aby byla výjimečná za každou cenu. Toužila jsem po uznalém poplácání po zádech a slovech „tak to tu ještě nebylo“.

Pak mi svitlo

Ráno, v den prezentace, jsem dostala geniální nápad. Všude říkám, že prezentace je hra. Pojmu tak i tuhle! Podpořím svá slova demonstrativní ukázkou! Hovořím na téma „strach z mluvení na veřejnosti“, vezmu tedy s sebou své oblíbené strachobijce – antistresové míčky a čokoládu. Má slova perfektně podtrhnou a navíc se mi podaří trochu posluchače rozptýlit a uvolnit je. Pojala jsem to jako zkoušku: jak na malou chvíli odvézt pozornost publika.

image

Méně je více

 

Neměla jsem čas dojet pro míčky a čokoládu domů, ale nějakým nepochopitelným záhadným způsobem se mi podařilo koupit je o polední pauze. Batman hadr. Prostě Míha Je Bůh a zvládne vše. Nebo ne?

Ale ouha

Když jsem přiběhla odpoledne do školy, zdálo se, že nic nejde podle plánu. Chtěla jsem prezentovat hned zkraje. Ten den nás prezentovalo 6.

Pokud v tomto kurzu zrovna neprezentujete, hodnotíte prezentace ostatních. Moje zkušenost je, že sledovat ostatní prezentace a snažit se je objektivně zhodnotit je dlážděná cesta do pekel, pokud máte stále před sebou prezentaci vlastní. Vždy mě tato činnost úplně vyhodí z koncentrace.

Ne jinak tomu bylo v tomto případě. Prezentovala jsem jako poslední. V době, kdy už všichni chtěli jít domů a nervózně poposedávali na židlích. Věděla jsem, že je musím zaujmout.

Necítila jsem se dobře ani fyzicky. Ve třídě bylo neskutečné vedro. Měla jsem pocit, že se upeču. Nechtěla jsem, aby si ostatní všimli, že se potím. Pot je známka nervozity. Přirozenou dávku trémy jsem měla, ale nervózní jsem nebyla. Proto jsem každou chvíli chodila na chodbu, abych se trochu ochladila. Moc to nepomáhalo.

Jdu do toho

Prezentaci jsem začala dobře. Položila jsem publiku následující otázku: „Z čeho máte největší strach?“ Ozývaly se odpovědi jako z pavouků, ze tmy, a dokonce i z prezentování. Výborně, říkala jsem si, jde to přesně podle plánu.

Publiku jsem oznámila, že se zdá, že potřebují terapii strachobijci, a proto pro ně mám dárek. Poslala jsem z obou stran antistresové míčky a čokoládu a plynule jsem ve své řeči přešla k tomu, čeho se lidé obecně nejvíc bojí, jak je to s prezentacemi, jaký byl můj příběh – od vystresovaného teenagera po založení blogu o strachu z mluvení na veřejnosti.

Není všechno zlato, co se třpytí

Když jsem skončila, cítila jsem, že byť jsem své prezentaci dala mnohé, nepovedla se tak, jak jsem chtěla. Odpovídaly tomu i kritické komentáře mých spolužáků. Každá skupinka měla jiný komentář, ale všechny vedly k jednomu: tolik se soustředili na mnou přinesené předměty, až každému z nich vypadla nějaká část mé prezentace. Nikdo nepobral vše.

Na jednu stranu to nebylo tak zlé. Vyvarovala jsem se všech 5 základních prezentačních chybZískala jsem 19 bodů z 20. Ale počkat! Já chtěla 20. Tak kde byla chyba?

V tom, že jsem perfekcionista, že jsem chtěla příliš. Příliš jsem tlačila na pilu. Toužila jsem uspět. Tak moc, až jsem zapomněla na zlaté pravidlo: méně je více.

Méně je více

Je skvělé, že jsem dostala nápad přinést pomůcky, které mou prezentaci podpoří. Ale dostala jsem jej příliš pozdě. Ráno před prezentací opravdu není dobré měnit tak důležitou část, jakou je úvod k prezentaci. Rozumnější by bývalo bylo si tento nápad schovat na jinou příležitost.

Svým skvělým nápadem jsem si rozhodila koncept prezentace, protože jsem neměla šanci si zkusit, jak bude působit rozeslání předmětů po třídě. Načasování bylo vhodně zvolené, ale nepředcházel mu dostatečný trénink.

Nezvážila jsem všechna rizika. Nedala jsem posluchačům prostor si předměty osahat a mluvila jsem dál. Neudělala jsem potřebnou pauzu. Povedlo se mi odvézt pozornost publika, což jsem sice částečně chtěla, ale odvedla jsem ji bohužel natolik, že mě každý na chvíli úplně přestal poslouchat.

Co z toho plyne? Nepřepalte to. Buďte jiní, ale střídmě. Nemusíte mít v každé prezentaci úplně všechny trumfy. Pamatujte, že méně je více.