Jmenuju se Míša Pokrupová a učím lidi, jak se zbavit strachu z mluvení na veřejnosti. Moje jedinečná expertní věta. Zní to krásně, co? Myslet si ale, že jakožto školitel se určitě vůbec nikdy nebojím mluvit na veřejnosti, by byla bláhovost. Důkazem budiž následující příběh, který vám teď povím…

Varování: Když jsem psala tenhle článek, cítila jsem se jako při striptýzu. Prezentování miluju, ale zase taková exhibicionistka nejsem. Doufám, že vás jeho čtení neodradí.

I mistr tesař se někdy utne.

Je listopad a kosa jak v lednu. Z oblohy padá mokro. Není to ani déšť ani sníh. Je vlhko jako ve Vietnamu. Ani to nepadá, prostě to je.

Mám týden volno. Žádná dovolená v Karibiku se ale nekoná.

Pláž

Pláž

 

Vyhradila jsem si ho, protože v pátek pořádám svůj historicky první workshop live. Čti offline. Poprvé v životě. Řeknu vám, je to fakt mazec. A pro mě další vystoupení z komfortní zóny. O tom ale někdy příště…

Protože potřebuju upustit páru a na chvíli utéct přípravám, přihlásila jsem se na snídani Business for Breakfast (BforB). Je to networkingová akce, jejímž cílem je poznat další podnikatele a navázat kontakty. Příjemné setkání, které člověka motivuje a nakopne ho pokračovat v tom, co dělá.

Příjemné setkání? Jak pro koho…

Ohromně jsem se těšila. V ruce jsem třímala své čerstvě vytištěné vizitky a už jsem se nemohla dočkat, jak je druhý den všem nadšeně rozdám. Ve svém nadšení (a vrozené blbosti) jsem vizitky ukázala svému bývalému partnerovi.

Vizitky

Vizitky

 

Možná si říkáte: „Proč to ukazuje exákovi?“ Proč? Je to velmi úspěšný člověk, jehož názoru si cením. Takže proto.

Zapomněla jsem ale na jednu věc, a to, že tenhle pán mi snad v životě neřekl nic pozitivního. Tedy nic, co by se týkalo mě a toho, co umím. Je hodně náročný k sobě i k ostatním. Ale když chcete fakt pochválit, za ním rozhodně nechoďte 😀

Dozvěděla jsem se, že moje vizitky jsou naprosto dětinské, čímž mě sice dokonale vystihují, ale jeho bych jimi na svůj web nenalákala ani za nic. Další perfektní trefou do černého byla věta: „Stejně mě fascinuje, na co ses to dala. Zrovna ty, která má takovej problém říct, co chce!“ – Jasná narážka na náš minulý vztah.

Ani věta, že neučím vztahovou komunikaci, ale to, jak se nebát mluvit na veřejnosti a co nejlépe vystřihnout prezentaci, nezabrala. Totálně mě rozsekal, když mi začal vyjmenovávat situace, kdy si něco jiného myslím a něco jiného říkám. No jo. Ve vztahu. A taky jsem ženská, že jo. Mužskej má předpokládat a vědět dřív, než něco řeknu. Taky by nesmělo bejt publikum úplně zabedněnej nechápavej kozoroh že jo. A to přeci nijak nesouvisí s tím, jak prezentuji, ne?

Zamáčkla jsem slzu nad svým nevydařeným vztahem i nad tím, že člověk, na jehož názoru mi tolik záleží, mi dvěma větami úplně zhanil celý můj sen.

„Měla jsi to předpokládat, přece ho znáš. V životě ti nepochválil nic, tak cos čekala teď?“ snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že neměl pravdu.

Každou kritiku si hrozně moc beru

…a tentokrát to nebylo jinak. Místo toho, abych se nad vše povznesla, úplně mě tenhle rozhovor rozložil. Tolik, že jsem při své pravidelné večerní hodině stepu tančila jak o život, jenom abych si dokázala, že je to dřina, ale JÁ TO DÁM. A to i přesto, že jsou tací, co si myslí, že když stepuju ve skupině, je to přece o tolik jednodušší, než kdybych byla sólistka…

„Pche, ať se ten chlap jde bodnout! Neumí chválit, to je to!“ řvalo moje druhé já. To věčně snící. Ale první já, to, které nikdy ničemu nevěří, si tím už nebylo jisté. Moje víla Sebedůvěra se zase začala toulat někde po lesích…

Víla Sebedůvěra

Víla Sebedůvěra

 

Druhý den jsem měla na plánu již zmíněnou BforB. Od začátku vše špatně. Zaspala jsem, vstala jsem levou nohou, zlomila si nehet a zapomněla deštník, takže moje čerstvě umyté vyfénované vlasy rychle vzaly za své.

Horší už to být (ne)může?

Může. A bylo. Na snídani jsem dorazila o 15 minut později. Výbornej začátek na snídani podnikatelů. Teď všichni vidí, že nedokážu přijít včas ani na snídani. Jak by se mnou mohl někdo chtít navázat spolupráci??? Můj bejvalej měl pravdu…

Co nejtišeji jsem zapadla do nejbližší židle a pomalu jsem začala trnout a postupně tuhnout. Na snídani totiž pár minut po mně dorazil velmi známý vyjednavač, jehož knihu jsem si nedávno koupila. No nazdar!

A co přijde teď?

Znáte to. Cokoliv se může pokazit, pokazí se. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Přišel čas na aktivitu, kterou důvěrně znám. Její podstata spočívá v tom, že se během 60 vteřin máte představit ostatním.

To dám. Přece učím lidi, jak se zbavit strachu z mluvení na veřejnosti. Snažím se jim dodávat sebevědomí. Takže tohle mi musí jít. Navíc jsem to už zažila.

Po předchozím dni bylo ale moje sebevědomí značně nalomené. Neřku-li úplně v troskách. Mezitím, co jsem dumala nad tím, co ze sebe vypotím, představovali se ostatní. Tu investorka na burze, která má 90% roční zhodnocení (neptejte se mě, co to je, ale rozhodně to zní hustě), tu právnička s 20letou praxí, tamhle zase pán, co spravuje servery až v Americe nebo co… Zdálo se mi, že tohle nedám. Ne, nezdálo! DOŠLO MI, že to nedám.

Instinktivně jsem pohledem vyhledala dveře. Seděla jsem ale tak nešikovně, že bylo prakticky nemožné nepozorovaně zmizet.

No nazdar! Co teď?

Pak jsem si řekla: „Tak moment! Přece nezdrhneš jen pro to, že ti chlap, kterej ti za 5 let nekoupil ani kytku, řekl, že na to nemáš. Ty na to teda máš! Prezentovalas před sálem 60 lidí o něčem, cos znala jak z rychlíku. Takže žádný odchody!“

Zůstala jsem. A dala jsem to. Samozřejmě že jsem to dala.

Jsem vítěz!

Jsem vítěz!

 

Byla to ale obrovská challenge. Veliké překonání sebe sama.

A zase jsem se poučila, že mám dodržovat, co sama učím: připravovat se a posilovat svoje sebevědomí. Obzvlášť poté, co mi ho někdo totálně zničil. Ale nebojte, jen dočasně 🙂

Nebýt jako kovářova kobyla, to je to, oč tu běží.