Dnes mám pro vás odpočinkový příběh o dosavadním největším zkratu mojí školitelské kariéry. Trvalo mi, než jsem ho zvládla sdílet. Přece jen to není událost, na kterou bych byla dvakrát hrdá. A bohužel vše, co se na následujících řádcích dočtete, je pravda.

Pojďme na to

Je chladné říjnové ráno. Nebo možná ještě noc. Vstávám o půl páté, abych stihla vlak do Brna. V 10:00 tam školím. Je to snad miliontá akce, na které musím za posledních 5 týdnů být. Tělo mě neposlouchá. Nechce se mu z postele. Ještě kvůli školení, které dělám jaksi navíc. Na požádání jako takový bonus.

Už několik dní se modlím za volno. Kde jsou ty časy, kdy jsme každou chvíli měli ve škole prázdniny?

Naposledy kontroluji, zda mám vše: počítač s funkčním power pointem, poznámky… Cestou na nádraží se proberu do bdělého stavu. Nejspíš zimou. Jako vždycky nabíráme zpoždění. Rychle lovím v outlooku telefon na paní Č., se kterou jsme školení domlouvaly. Chci se omluvit, že dorazím o pár minut později. Najdu e-mail, opisuji si její číslo do mobilu, když v tom úplně ztuhnu. Tupě zírám do počítače. V němém úžasu otevírám pusu. Cítím, jak mi oči lezou nekontrolovatelně z důlků.

„No to snad…“ nemůžu uvěřit té katastrofě, která na mě z mého e-mailu přímo řve.

Bože můj, já si spletla místo školení!

A ne o 200 metrů, ani o 3 zastávky šalinou, jak by řekli v Brně, ale rovnou o 200 kilometrů! Vůbec nemám být v Brně na Králově Poli, mám být v Praze na Budějárně. Rozhlédnu se kolem. Akorát přijíždíme do Brna…

„To mi ho teda vyndej…“, šeptám si pro sebe. „Prosím?“ otočí se na mě starší pán, co sedí vedle mě. „Omlouvám se, to nebylo na Vás,“ rozechvěla vytáčím číslo na paní Č., která evidentně vůbec nesedí v brněnské, ale v pražské kanceláři, a pravděpodobně nevstávala zbytečně ve 4:30 jako někdo.

Dobře mi tak!

Jako v mdlobách jí do telefonu koktám omluvu. Jasně že účastníci školení nemohou počkat do 13:00, kdy se laskavě vrátím zpět. Chápu, že někteří vstávali v 5 ráno, protože jeli až z Českých Budějovic (a co má být, já vstávala v půl páté a jsem v Brně). Ano, rozumím tomu, že budu muset uhradit náklady za občerstvení (ksakru kolik jich na tom školení vlastně mělo být???).

Na brněnském hlavním nádraží automaticky mířím k pokladnám a kupuji si lístek zpět do Prahy. Jak se mi to jen mohlo stát?

A v tom mě to trkne!

Firma, kterou jsem měla školit, sídlí v Brně. Kdykoliv s nimi cokoliv řeším, jedu do Brna. Do dnešního dne jsem netušila, že mají kancelář také v Praze.

Samozřejmě jsem si nevšimla, že paní Č. má v podpisu dvě adresy: kontaktní brněnskou a adresu kanceláře – pražskou. Přišel mi e-mail od téhle firmy a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo: Brno.

Mno… Kolik že to mám titulů za jménem a před jménem? Neměla bych se vrátit na první stupeň základní školy a naučit se nejdřív číst?

Jak to celé dopadlo?

Nakonec jsem si účastníky školení, které se nekonalo, objela osobně. Proškolila jsem je přímo v místě jejich pracoviště a společně jsme se celé události zasmáli. Jednu věc si z tohoto příběhu ale odneste: vždycky si před prezentací VŠE zkontrolujte. I základní věci typu, KDE bude vaše prezentace probíhat. Na mém případě můžete vidět, jak to může dopadnout, když toto jednoduché základní pravidlo nedodržíte. Holt i mistr tesař se někdy utne…

Pro mě z toho plyne následující ponaučení: dvakrát měř a jednou řež a taky si čti pozorně maily, Pokrupová! Na každém detailu záleží.