Před pár dny jsem absolvovala své první Mistrovství České republiky ve stepu. Stepuju 4 roky. Mistrovství České republiky ve stepu byl můj sen od doby, co jsem se dozvěděla, že pokud budu pilně trénovat, mám šanci se zúčastnit. A uspět.

A najednou je to tu. Máme podanou přihlášku a zúčastníme se jako skupina. Splnil se mi sen.

Sen nebo noční můra?!

Moje představa o mistrovství vypadala asi jako konkurz do Královské baletní školy ve filmu Billy Elliot, případně konkurz do taneční konzervatoře ve Flashdance. Představovala jsem si tichou místnost, ve které bude sedět porota, moje skupina se bude soustředit na naše číslo a podáme ten nejlepší výkon.

Tři hodiny před začátkem jsem vstoupila do haly. Mé zděšení se dá jen těžko popsat slovy. Stála jsem v obří hale plné lidí pobíhajících sem a tam, stepařů na poslední chvíli trénujících kroky, fandících rodičů, osvětlovačů, zvukařů. Prostředí bylo všelijaké, jen ne klidné.

„Nevadí. Tak to není, jak jsem si to představovala. Můj výkon to neovlivní. Dvě hodiny před vystoupením máme prostorovou zkoušku, budeme si moct číslo aspoň jednou zkusit,“ uklidňovala jsem se. Posadila jsem se k publiku a sledovala ostatní skupiny.

Krk mi zaplňoval obří knedlík. „Sakra, ta děcka jsou ale dobrá!“ šeptala mi kolegyně. Zmohla jsem se jen na tupé přikývnutí.

Cokoliv se může pokazit, pokazí se…

Z letargie mě vytrhl moderátor: „Pozor, prostorová zkouška produkce…“ aulou zaznělo jméno naší taneční školy. Myslela jsem, že špatně slyším. Prostorovou zkoušku jsme měli mít až za hodinu. Naše skupina byla kdesi na cestě. V hale jsme byly pouze dvě. Bylo jasné, že vystoupení bude jedna velká střela. Nebyla šance si prostor předem projít.

Když dorazili ostatní, věnovali jsme hodinu intenzivnímu tréninku. Vše šlo velmi dobře. Necítila jsem strach ani trému. Těšila jsem se.

Nalíčila jsem se a vetkla si do vlasů květinu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem jak z 20. let.

A najednou to tam bylo! Přes obličej se mi mihl stín pochybnosti. Cítila jsem, jak mi tělo polévá horko. Strach je tu.

Zavřela jsem oči. Hluboký nádech, hluboký výdech. To přece dělám před prezentací.

Částečně to pomohlo, ale úplně komfortně jsem se necítila. Raději bych z fleku bez power pointu prezentovala celé portfolio naší značky, než abych začala stepovat. Proč? Protože prezentace znám. Umím je. Ale tohle… Tohle je něco nového, něco cizího.

Injekce sebevědomí

Zamířila jsem k pódiu. Cestou po schodech z šaten mě zastavil pán: „Slečno, Vám to tolik sluší. Pořád jsem na Vás zíral a nejdřív jsem si řekl: ´To je dobrý. To je fakt hodně dobrý.´ No a potřetí jsem si řekl: ´Už jí to musím říct.´“

Tahle milá pochvala mi zvedla sebevědomí jako nic. Najednou jsem si byla jistá, že to zvládneme. Bylo to jen o sebevědomí.

Tréma jako kamarád

Strach se proměnil v tetu Trému. A říkejte si, co chcete, já jí fandím. Pomáhá mi zůstat bdělou. Lépe se soustředím a mám díky ní rychlejší reakce. Tedy alespoň při prezentacích.

Naposledy jsem si vyzkoušela kroky. Cítila jsem, jak se mi bystří smysly. Vše jsem vnímala s větší intenzitou než jindy. Neudělala jsem ani jednu chybu.

Akce

Trénovali jsme celé měsíce. Poslední tři týdny několikrát týdně a někdy až do půlnoci. To prostě musí vyjít. Jsem připravená. Soustředím se. Uf, tak do toho!

Přišel čas nástupu. Zahlásili jsme bojový pokřik: „Popelnice, bum bum bum!“ a šli jsme na to. Stála jsem v první řadě. Přede mnou bylo rozestavených několik stolů. Čtyři, možná pět. U každého z nich seděli dva členové poroty. „Pane jo,“ říkala jsem si.

Začala hrát znělka a moje tělo se pustilo do nacvičeného čísla. Najednou byla všechna tréma pryč. Tančila jsem jako o život.

Pak přišla na řadu mnou obávaná otočka. Doprava se vyvedla excelentně. Při přešlapu na druhou stranu mi ale podklouzla levá pata.  Zavrávorala jsem. „Bože, já spadnu!“ blesklo mi hlavou. Situaci jsem ustála.

Za pár minut bylo číslo za námi. Zadýchaná a s třesoucím se tělem jsem spolu s ostatními stepaři vysekla porotě a divákům poklonu.

„Já to dokázala!“ rázem ze mě všechno spadlo a byla jsem tolik šťastná!

Kdyby mi někdo před 4 lety řekl, že pojedu na mistrovství a vyhraju stříbro, vysmála bych se mu. A kde jsem teď? Na stupních vítězů.

Jenom tréninkem se z tebe stane šampion

Neubránila jsem se slzám, když nám po vyhlášení výsledků hráli českou státní hymnu. Cítila jsem podivnou zodpovědnost. Možná hrdost. Byla jsem dojatá. V prosinci nás čeká mistrovství světa a já už se nemůžu dočkat.

Možná si říkáte, jak tohle všechno proboha souvisí s prezentacemi?? Odpověď zní: úzce 🙂

Opět se mi to potvrdilo. Opět jsem přišla na to, že když dostatečně trénuju, vyplatí se to. Při stepu i při prezentování.

Když se dostatečně připravíte na svůj výstup, vyplatí se to. Možná získáte i medaili. A když ne hned zlatou, tak třeba stříbrnou. Nepodceňte přípravu a stupně vítězů budou vaše!