23. prosinec. Klasický předvánoční stres. Poslední dodělávky. A všude davy. V nákupních centrech nedýchatelno. Všude panuje nervozita. Lepší zůstat doma a dát si dobré víno. Jenomže to bych to nebyla já!

Přesně v tento okamžik místo do obýváku vbíhám do papírnictví s bláhovou nadějí, že rychle koupím jmenovky na dárky, oběhnu všechny zásilkovny a uloženky a v klidu si doma pustím pohádku. Moje slavnostní nálada klesá pod bod mrazu v momentě, kdy otevřu dveře obchodu. Miniaturním krámkem se line zatočený had nejmíň dvaceti zákazníků. 

Otráveně si stoupám do fronty. Za 15 minut čekání si stihnu prohlédnout všechny nejnovější typy zvýrazňovačů, přečíst dvě třetiny vánočních přání včetně textu uvnitř a rozšířit si vzdělání v oblasti malby na textil. Znuděně očima bloumám po zboží, když v tom mou pozornost upoutá mladá slečna. Vybírá si vánoční papírové tašky a prodírá se davem.

„Další, prosím,“ ozve se od pokladny. 

Dáma přede mnou přichází na řadu. Bezva, už jenom chvilku, a budu doma, říkám si. Mladá slečna, jež prvně upoutala mou pozornost, přichází s papírovými taškami přímo k pokladně. V ruce si pohazuje mincemi.

Nejspíš nechápe, kde je fronta, zvedám obočí a čekám, co se bude dít. Dáma přede mnou zaplatí a mladá slečna se hrne k pokladní.

„Prosím Vás, já Vám to jen takhle dám, mám to přesně. Já totiž hrozně pospíchám,“ spustí na ni. 

To je snad zlej sen

Všechno uvnitř mě se v ten moment naježilo. Hrudníkem mi projela vlna horka. To si snad dělá srandu, ne? Kdo si myslí, že je? Vztekám se v duchu. 

Pokladní ani nestihne zareagovat, když se slečna obrátí ke mně: „Nevadilo by Vám to?“

„To by mi tedy vadilo!“ usadím ji podrážděně. 

„Jste opravdu milá,“ odsekne. „Já fakt spěchám.“

„To Vy taky. A spěcháme všichni,“ neodpustila jsem si.

WTF

Musela si pomyslet, že jsem fakt k…. Sama jsem byla překvapená svou reakcí. Proč jsem ji nepustila? Já, která vždy vyjdu lidem vstříc. Já, která iniciativně pánovi za sebou řekne, že ho pouští před sebe, když on má jen jednu věc a já čtyřicet. Já, která tak ráda šířím pozitivní energii a dobrou náladu… 

Teď jsem udělala přesný opak toho, co vždycky, a zachovala jsem se jak protivná frigidní bába. Proč? Vždyť ta slečna měla přesně připravené peníze. Bylo by to minimální zdržení. A ani jsem nikam nepospíchala. 

Analyzovala jsem svou situaci a vzpomněla si na průzkum u školní kopírkky doktorky Ellen Langer, o kterém jsem kdysi četla. Z průzkumu mimo jiné vyplynulo, že pokud potřebujete někoho předběhnout ve frontě a udáte důvod, proč by vás měla daná osoba pustit, vaše úspěšnost, že vás skutečně pustí, se zvýší.

Nevím, jestli jste někdy ve škole používali kopírku, ale můžu vás ubezpečit, že je to jedno z nejotravnějších míst. Bývají tam nekonečné fronty čekáním zpruzelých studentů. Je to prostředí srovnatelné s papírnictvím den před Štědrým dnem. 

V situaci v papírnictví, kterou jsem zažila, důvod zazněl. Slečna řekla: „Já totiž hrozně pospíchám.“ To je důvod. Pofidérní, ale pořád důvod. Tak jak to že to nefungovalo?

Hned doma jsem zapnula počítač a znovu si vygooglila onen průzkum. A v tu chvíli mi to došlo! Jistěže to nefungovalo. Ani nemohlo! 

Proč to nefungovalo?

Pojďme se na celou situaci podívat znovu:

Slečna přichází k pokladní: „Prosím Vás, já Vám to jen takhle dám, mám to přesně. Já totiž hrozně pospíchám.“ 

Následně se obrátí na mě: „Nevadilo by Vám to?“

Už vidíte, kde je problém? Komu slečna sdělila svůj požadavek? Pokladní. Stála ale pokladní ve frontě?

Je to stejné, jako byste prosili kopírku, aby vás vzala přednostně. Kopírka okopíruje, co jí dáte. Je jí jedno, KDO jí to dal. Ne že bych chtěla paní pokladní urážet tím, že ji přirovnávám ke kopírce, ale princip je stejný! 

Pokladní je v podstatě šum a fuk, jestli bude markovat zboží slečně nebo mně. Jí je jedno, kdy a koho odbaví. Nebude to mít vliv ani na její plat, ani na to, jestli ten den půjde dřív domů. Ji to NIJAK neovlivní.

Koho to ale ovlivní? Mě samozřejmě! Ve frontě jsem stála já, ne pokladní! Proto to udání důvodu nefungovalo.

Bylo adresováno špatnému příjemci.

Když jsem poslouchala, jak slečna vysvětluje pokladní své přání, projela mnou zlost. Měla jsem pocit, že mě přehlíží a že pokud něco takového chce, měla by se ptát mě. Tento můj pocit zapříčinil mou nepříliš milou reakci vůči její osobě.

Připomínám, že jsem sama byla ze své reakce překvapená, protože se mi vůbec nepodobala. Už ale vím proč. 

Co se mělo stát

Kdyby mi bývala ona slečna řekla: „Promiňte, mám jenom dvě věci a mám přesně připravené peníze. Hrozně pospíchám, mohla bych jen rychle zaplatit a jít?“, velmi pravděpodobně bych se jen usmála a pustila ji. Vůbec bych nepřemýšlela nad tím, jak iracionální její důvod je. Dalších devatenáct lidí za mnou pospíchalo. Ale stejně bych ji pustila, protože mě poprosila a chovala se slušně, a navíc jen položí peníze a odejde. Jak dlouho to celé může trvat? Pět vteřin? To by mě opravdu nezabilo.

A to nemluvím o tom, jak efektivní by bylo, kdyby mi řekla skutečný důvod. Třeba že pospíchá na vlak…

Co z toho plyne?

Zaměřte se na správného příjemce. Pokud po někom chcete laskavost, obraťte se přímo na něj. Pravděpodobnost, že vám daná osoba vyhoví, se výrazně zvýší.  

Zajímá vás víc?

Klikněte ZDE a stáhněte si eBook Prezentování je hra. Máte strach z prezentování? Pak mrkněte SEM a vyřešte ho jednou pro vždy.