Nedávno se mi stal drobný incident při parkování auta, který je krásnou paralelou na to, co se vám může stát při prezentování, pokud budete příliš spěchat. Proto se o něj s vámi teď podělím.

Miluju řízení auta. Už od dětství jsem velkou fanynkou motocyklových závodů a rychlost je něco, co mě nepřestává fascinovat. Ani za volantem se ve mně srdce závodníka nezapře.

Když řídím, je ze mě typický chlap

Rozčiluju se a troubím. Vždycky poznám, když auto přede mnou řídí žena. (Dále to raději rozvádět nebudu.)

Jako správný závodník vynikám v jízdě kupředu. V čem už ale pokulhávám, to je jízda vzad a parkování.

Výsledek je, že umím skvěle parkovat doleva. Doprava jen s trochou štěstí a mezi dvě auta se o to raději nepokouším.

Tento týden jsem byla nucena jet autem do centra Prahy. Obvykle nejsem fanouškem stylu kamikaze, ale v tomto případě se nedalo nic jiného dělat.

Když dva dělají totéž, není to totéž

Rozhodla jsem se zaparkovat v OD Kotva. Všichni mi tvrdili, že právě zde se parkuje nejlépe. Asi jak komu.

Ihned po příjezdu jsem si uvědomila, že kromě toho, že se u mě patrně začíná rozmáhat klaustrofobie, parkoviště je úzké a sjezdy do jednotlivých pater příkré.

Jelikož se ale považuji za cílevědomou, nevzdala jsem se.

Vzhledem k naplněnosti parkoviště jsem oblíbené parkování doleva zavrhla prakticky ihned. Nakonec se mi podařilo najít hezké místo – vpravo. Zaparkovala jsem jen na podruhé (v mém případě určitě rekord) a hrdě jsem vystoupila z mého Fiata 500.

To, že mé auto stálo nepatrně nakřivo, by tolik nevadilo, jako vadil fakt, že cca 5 cm od mého zadního blatníku se nacházel betonový sloup. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se tam ocitl.

Pokrčila jsem rameny s myšlenkou, že jak tam odtud proboha vyjedu, budu řešit, až se vrátím.

Za 2 hodiny jsem byla zpět. Celá šťastná jsem zjistila, že vedle mě nikdo nestojí. Nádhera! Můžu si najet trochu na místo vedle mě a krásně vyjedu.

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš

Přihnala jsem se vesele k parkovacímu automatu, abych zjistila, že opravdu nemám v drobných 100 Kč. Zaklela jsem a utíkala si rozměnit.

Přesně ve chvíli, kdy jsem rozrazila dveře výtahu a přiřítila se zpět ke svému autu, zaparkoval vedle mě pán s obrovským bílým autem. Moje auto bylo dlouhé přibližně jako přední část tohoto vozu – od předního skla po konec jeho přední pneumatiky. Rázem byl veškerý prostor pro manévrování pryč.

Fajn. To mi přesně chybělo!

S podivným chvěním v žaludku jsem nastartovala. Schválně pomalu jsem si nastavovala navigaci, která v 5. podzemním patře neměla nejmenší šanci zachytit signál GPS.

Netrpělivě jsem čekala, až pán vedle mě vystoupí a odejde. Nestalo se. Naopak stále seděl uvnitř svého vozu vytočený do strany tak, aby na mě dobře viděl. Evidentně se docela bavil.

Není nad chladnou hlavu

Zaklela jsem a zařadila zpátečku. V rámci 5 vteřinového osvícení mého strážného anděla jsem si ještě stihla sklopit zpětná zrcátka. Zhluboka jsem se nadechla:

„Tak, Pokrupová. Je to jako když prezentuješ. HLAVNĚ KLID. Teď prostě pomalu vycouváš ven. Soustřeď se na to. Jak by to vypadalo, kdyby sis to namalovala?

Když natočíš kola doprava, bude to špatně. Představ si, co se stane. Těsně za sebou máš ten sloupek. Když budeš mít kola doprava, narazíš do něj. Musíš kola vytočit trochu doleva. Ale jen trochu. Stačí! A teď je srovnej a prostě pomalu vyjeď,“ uklidňovala jsem se.

K mému velkému údivu se mi skutečně podařilo vycouvat ven, aniž bych zničila svůj už tak dost poničený nárazník, sloupek nebo pánovo auto. Bomba!

Nadšeně jsem vyjela z garáží ven už opět plná sebevědomí. Někde v půlce Hybernské ulice mi ale došlo, že jsem si, frajerka, zapomněla odklopit zpětná zrcátka. V mém autě se toto dělá manuálně.

Uprostřed popojíždění v koloně na červenou jsem uvedla obě přesně do té polohy, ve které jsem je potřebovala mít. Nyní se mi skutečně ulevilo. Hlavně že tak nadávám na ty ženské za volantem 🙂

Trpělivost přináší růže

sunset-691848_1280

Trpělivost

Jak vidíte, trpělivost je dovednost, kterou v běžném životě vyjma prezentací zrovna neoplývám. Jsou ale chvíle, kdy se vyplatí se trpělivosti naučit.

Mně se vyplatila při vyjíždění z místa, ze kterého bych jindy pravděpodobně nevyjela, případně s velkým šrámem, pokud bych byla zbrklá. Konec konců poměrně nedávno jsem zbořila sloup s veřejným osvětlením jen proto, že mi mé parkovací senzory sice hlásily překážku za mnou, ale já žádnou neviděla. Za krkem mě bolelo jen asi 3 dny.

Trpělivost se vyplácí. Obzvlášť při prezentacích.

Když budete uspěchaní, vymstí se vám to. Nedostatek trpělivosti se může projevit různě. Můžete se zamotat do svého sdělení, případně se do něj zamotá vaše publikum a výsledek nebude tak dobrý, jak by mohl být.

Můžete být netrpěliví při přípravě prezentace a podceníte část, která vám nebude připadat tak podstatná. Nakonec se ale ukáže, že zrovna tato část byla mnohem podstatnější, než se zdálo.

Díky zbrklosti budete nedostatečně připraveni a vaše obecenstvo vás zažene do úzkých svými otázkami. Trpělivost je pěkná potvora a je potřeba ji hýčkat.

Mějte tedy trpělivost. Vše si dopředu rozmyslete.

Pokud se vaše prezentace týká něčeho složitého, namalujte to. Utvořte schéma. Pomůže to vám i vašim posluchačům. Uvidíte, že vaše publikum ocení pomocný obrázek víc než 1000 slov. Úplně stejně jako jsem já ocenila hlas své intuice, která mi říkala: „Vizualizuj si, jak ta kola máš, a tak vycouvej.“

Vizualizujte a kupředu!