Ke kadeřníkům odjakživa chovám nedůvěru. Nemám s nimi dobré zkušenosti. Většina z nich vám na hlavě nevytvoří, co vám sluší, ale co se jim líbí. I když ne zrovna na vás. Jedinou světlou výjimkou je můj kadeřník Marek. Jako jedinému muži na světě mu 100% důvěřuju.

Marek má prvenství v mnoha směrem. Mimo jiného je to jediný muž na světě, kvůli kterému jsem ochotná o víkendu vstát v 6 ráno. Je také jeden z mála, kdo mě svým smyslem pro humor dokáže dokonale odzbrojit. Pokřiky na celé přeplněné kadeřnictví typu: „Kde je to malý roztomilý s tím velkým zadkem? Míšoneee?“ nejsou nic mimořádného. Přestože je to ten nejdrzejší floutek s nůžkami v ruce, co si umíte představit, projde mu cokoliv včetně měnění termínu stříhání 40 minut předem.

Změna je život

Moje návštěva u Marka standardně probíhá tak, že ho beze slova nechám dělat, co uzná za vhodné. Ještě nikdy mě nezklamal. Už 11 let nosím černé vlasy, 5 let na krátko. S výsledky jeho práce jsem vždy maximálně spokojená.

Protože jsem ale ženská každým coulem, nedávno jsem se rozhodla pro změnu. Přece jen už trochu stárnu a všude čtu, jak černé vlasy dělají člověka (ženy) starší. Řekla jsem si, že by tedy bylo fajn nechat si je trochu zesvětlit. „Zesvětlit“ v mých představách vypadalo zhruba takto:

Když jsem se o několik návštěv dříve Markovi snažila opatrně naznačit, že bychom mohli udělat něco jinak, náš rozhovor vypadal zhruba takhle:

Já: „Marku, mám nápad.“

Marek: „Ne.“

Já: „Počkej, vždyť nevíš, co chci.“

Marek (dlouhý pohled): „Ne.“

Já: „Neřekla jsem, že ten nápad musíme realizovat dneska. Co kdybychom mi změnili barvu vlasů?“

Marek: „NE!“

Já: „No nemyslím nějak moc. Ale že bychom z té černé udělali hnědou.“

Jeho pohled vám snad raději nebudu popisovat… Následovala přednáška na téma, jak moc budu mít oranžové vlasy, až mi stáhne černou barvu. Nicméně věděla jsem, že nakonec vyhraju. Když mi při příští návštěvě po třech hodinách Marek vyfénoval vlasy, zůstala jsem na sebe nevěřícně zírat.

Neměla jsem tmavě hnědé vlasy. Neměla jsem hnědé vlasy. Měla jsem (proboha vážně) zrzavé vlasy. To dokazuje, že muži dokážou rozlišovat pouze 5 základních barev, kadeřníky nevyjímaje.

„A-a-a na to si jako z-zvyknu?“ hodila jsem na něj tázavý pohled.

„To už je na tobě. Jsi krásná.“

Větu „No jak pro koho,“ už jsem radši spolkla. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Říkala jsem přece, že chci hnědou barvu.

Doma jsem se zkoumala v zrcadle. Vlasy byly na každém světle jiné. Na denním světle vypadaly hnědě. Ne tmavě hnědě, světle hnědě, ale pořád hnědě. Ovšem pod jakoukoliv zářivkou házely červené až oranžové odlesky. Připadala jsem si, jak kdyby mě někdo pozvracel mrkví.

Když se to nepovede…

Situace se ukázala být zoufalou, když jsem v pondělí ráno stála u otevřené skříně a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Moje oblíbená růžová barva a malinová rtěnka nepřicházely v úvahu. Žlutou jsem vyloučila ještě dřív, než jsem na ni stihla pomyslet.

I reakce okolí byla mírně řečeno rozpačitá. Kočka přede mnou zalezla pod etažér. Kolegyně zděšeně vykřikla, když jsem přišla do kanceláře. Kdykoliv jsem šla kolem zrcadla, musela jsem se ujistit, že ta obluda, co právě prošla kolem, není zloděj, ale já. Kamarádka mě chlácholila, že sice skutečně vypadám o 10 let starší, ale „zase tak hrozné“ to není. Jediný Božský mi jako vždy řekl, že zbytečně dramatizuju, ovšem na fotku mého nového „chic“ účesu podle Marka „hitu sezóny“ mi poslal smajlíka s náplastí přes pusu.

…a raději byste chodili kanálem

Tři dny jsem prochodila v černém oblečení. Kam se hrabou smuteční průvody. Černá byla jediná barva, která mi k té příšerné zrzavé ladila. Vzdala jsem se všech svých milovaných výrazných rtěnek i laků na nehty.

Ve středu ráno po zjištění, že už mi došly všechny černé svetry i saka, jsem to nevydržela. Zvedla jsem telefon a zavolala své nejlepší kamarádce. Káťa byla jako vždy absolutně pozitivní: „To víš, že ti to přebarvím, prdelko. A nejsi hnusná. I kdyby ti na tu hlavu někdo nas…, stejně budeš pořád kost.“

Večer se mi splnil sen. Káťa vplula do mého bytu s barvou na vlasy.

„Já vůbec nechápu, jak se to mohlo stát,“ říkala jsem jí. „Vždycky odvede perfektní práci. A teď vypadám, jak když už mě někdo měl.“

„A cos mu vlastně řekla, že chceš?“

„No že chci zesvětlit vlasy do hněda,“ už když jsem to říkala, došla mi absurdnost mého požadavku. Káťa se jen ušklíbla. Ani nemusela nic říkat. „Já jsem blbá!“ pokračovala jsem. „Vždyť jsem mu vůbec neřekla, že chci tmavě hnědou!“

Kdyby byly v pr… ryby, nemusely by být rybníky

V duchu jsem přesně věděla, jak chci vypadat. Chtěla jsem tmavě hnědé vlasy. Chtěla jsem, aby rozdíl mezi černými vlasy a novou barvou nebyl téměř vidět. Cíl byl změkčit černou barvu s modrými odlesky a dodat si trochu na něžnosti.

ALE!

Místo toho, abych to přesně takhle Markovi řekla, řekla jsem: „Chtěla bych změnit barvu. Mohli bychom z té černé udělat hnědou.“ Průměrně inteligentnímu kadeřníkovi nemohlo dojít, že vlastně nechci změnu. Nemohlo mu dojít, že slovo „změna“ je v tomto případě značně nadnesené. Nemohlo mu dojít, že moje „změna“ je vlastně „změna“ čistě teoretická, změna, kterou vlastně nikdo neměl zaznamenat.

Neřekla jsem, co chci. Spoléhala jsem se na to, že Marek VÍ, co chci. A tento můj předpoklad se mi vymstil. Marek nevěděl. Nevěděl, protože jsem se nedokázala vyjádřit. Nedokázala jsem specifikovat, CO CHCI. Moje představa zůstala pouhou představou uvnitř mé hlavy. Nepředala jsem svou message dál. A výsledek znáte.

Chyba je ve vysílači

Tři dny a čtyři noci od návštěvy kadeřníka jsem měla opět své krásné tmavé vlasy. Poslední odstín hnědé, než se z ní stane černá. Nadšeně jsem si nalakovala nehty malinovou barvou, druhý den ráno si oblékla svetr ve stejné barvě a rty natřela rtěnkou Collistar č. 10.

Co z toho plyne?

Celé tohle „drama“ byla moje vina. Chyba nebyla na přijímači, ale na vysílači. To je až na výjimky platné základní pravidlo komunikace. Jen vy sami jste zodpovědní za to, zda druzí chápou, co jim říkáte. Mějte to na paměti při svých prezentacích, webinářích a veškerém mluveném projevu.

To, že víte, co chcete druhým říci, neznamená, že oni vaše slova pochopí tak, jak si představujete. Záleží na způsobu, jakým se vyjádříte. Určitě jste to mnohokrát zažili. Věty typu „Tak jsem to ale vůbec nemyslela,“ jsou v životě člověka na denním pořádku.

Mluvte na ostatní tak, aby vám rozuměli.