Dnešní doba a covid obzvlášť ukazují, jak moc je offline komunikace důležitá. Čím dál tím víc se setkávám s fenoménem, kterému říkám „virtuální hrdinství aneb hovnohazečství“. Virtuální hrdina je někdo, kdo do zprávy, chatu, e-mailu nebo kamkoliv ve virtuální realitě dokáže „nablít“ vše, co mu přijde na jazyk. Jasně, přímá komunikace je in. Problém je, že virtuální Herkules by vám nic z toho, co napíše, nedokázal říct do očí, a tudíž má jeho online sdělení s přímou komunikací pramálo společného. Papír čti obrazovka snese vše.

Virtuální hrdina vám do zprávy, chatu, e-mailu nebo kamkoliv ve virtuální realitě „nablije“ vše, co mu přijde na jazyk.

Vždycky jsem si myslela, že tohle postižení zasáhne spíš mladou generaci. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že postižení jménem virtuální hovnohazečství nechodí po horách, ale po lidech všeho věku. Fenomén virtuálního hrdiny zachvátil i generaci starší, než je ta moje, tudíž generaci vyrůstající za hlubokého socialismu. 

Projevy virtuálních hrdinů

Virtuální hrdinství nebo hovnphazečství se projevuje různými způsoby. Například vám distingovaný pán v letech v pohodě do chatu napíše: „Kurva se tím alespoň živí, ale u tebe jde o charakterovou vlastnost!“ A za pár hodin: „Lásko, chtěl bych to zkusit znovu.“ Když se vidíte, na jakýkoliv citový projev udělá jen rozpačité „Hm,“ případně se rozkašle. Ale jakmile za ním zapadnou dveře, spustí se lavina emocí na viberu a jiných skvělých aplikacích. Vyznání lásky je o tolik snazší napsat než ho tomu druhému říci do očí.

Podobná věc se mi nedávno stala s jedním kolegou, který je mimochodem též dítětem normalizace. Chovám k němu určitou míru sympatií lehce převyšujících běžný pracovní vztah. Jinými slovy jsme kamarádi. Nedávno jsme se s tímto kolegou neshodli. A jak jinak: neshodli jsme se přes iMessage. Nemluvili jsme spolu, psali jsme si. 

Abych to zkrátila, nemám pocit, že by jeden z nás přes ty zprávy pochopil, co ten druhý myslel. Mně připadala jeho reakce arogantní, jemu ta moje hysterická. Jeho poslední zpráva končila slovy: „Ozvi se mi, až se budeš chtít zase normálně bavit.“ Tedy s mou vrozenou hrdostí a přesvědčením, že pravdu mám já, by na tohle čekal sto let. 

Nakonec mi po týdnu zavolal sám. Naoko mi vynadal, že jsem mu nepopřála k svátku, a jeli jsme nevzrušeně dál. Jako bychom spolu naposledy včera popíjeli espresso. K tématu „měla jsem pocit, že jsi debil, a tys měl pocit, že jsem hysterická kráva“ jsme se už nevrátili.

Podkobereczametačství

V duchu se nad tím pousmívám. Je to tak jednoduché. Jakoby se nic nestalo. Oba se tak chováme, přitom víme, že stalo, jenom o tom nemluvíme. Tím, že o tom nemluvíme, popíráme fakta. Ignorujeme skutečnost. Skutečnost, která říká: „Hej! Vy dva! Něco jste si nevysvětlili.“ 

A to teda nevysvětlili. Nemusíme být hned jako Brežněv s Honeckerem, přesto pár slov by to chtělo. Chyběli jsme jeden druhému celý týden. A přesto nemáme potřebu říct: „Je mi líto, že jsem si myslela, že jsi podrazák. Měla jsem to s tebou víc řešit. Odpuť mi.“ A z druhé strany: „Omlouvám se, že jsem ti to nevysvětlil, když ses ptala, jak to bylo. Nezlob se.“

Vyhýbáme se slovům „promiň“, „omlouvám se“ a „odpouštím ti“. Spoléháme na to, že „to nějak dopadne“, ten druhý „přijde k rozumu“, budeme se bavit o něčem jiném a „ono si to sedne“. 

Ale ne, vyhýbáme se tomu. Vyhýbáme se slovům „promiň“, „omlouvám se“ a „odpouštím ti“. Spoléháme na to, že „to nějak dopadne“, ten druhý „přijde k rozumu“, budeme se bavit o něčem jiném a „ono si to sedne“. Čas je lék na všechno, říká se. Ano, jistě umí otupit počáteční rozbouřené emoce, neznamená to ale, že zapomenete. Čas není tlačítko delete.

Výhybkáři

My lidi tohle děláme naprosto záměrně. Jsme prostě výhybkáři. Když se vykadí pes na ulici, nikdo nechce jít a to hovno rozmatlat rukou po fasádě. Je lepší ho obejít. Vyhnout se mu. Nakonec uschne, rozmočí se a časem zmizí. 

Problém je, že mezilidské vztahy nejsou hovno. (I když některé se přibližují.) Mezilidský vztah jistě může uschnout. Může jej odvát vítr. Jenomže na rozdíl od hovna, po kterém na chodníku po letech stopy nenajdete (pokud jej tedy zanícení pejskaři neustále neobnovují), mezilidské vztahy se vrývají do duše. 

Vztah může skončit. Ale vymazat ho z paměti a duše, to trvá léta a v některých případech k tomu nikdy nemusí dojít.

Mírná neshoda s mým kolegou neznamená, že ležím doma s pláčem a za poslechu pozitivních afirmací objímám xanax. Přesto vím, že jsme si to vyjasnit měli. I když druhá strana by vše pravděpodobně popřela a vůbec by netušila, na co narážíte, kdybyste se zeptali: „Už dobrý s Míšou?“, pro mě to úplně dobrý není. A budu to muset otevřít. Protože je ten člověk pro mě důležitý a vztah, který spolu máme, je pro mě důležitý.

Proč to hrotit?

Můžete si říct: Proč to ta holka tak hrotí? Byla to přece taková blbost! Jenomže to je to. Tyhle blbosti a krátké okamžiky jsou ve skutečnosti tvůrci mezilidských vztahů. Některé z nich jsou rozhodující. Potřebujete dlouhé měsíce, než si k vám někdo vyspěstuje důvěru, ale během okamžiku ji můžete navždy ztratit. 

Virtuální hovnohazečství je takový covid v komunikaci. Minimálně způsobuje srovnatelné škody. Při mírném průběhu vás rozbolí hlava a těžce popadáte dech. Při těžkém průběhu může končit… No prostě špatně.

Na covid bude možná brzy lék. Na hovnohazečství a zametání problémů pod koberec ale lék není.

Na covid bude možná brzy lék. Možná pomůžou vakcíny. Na hovnohazečství a zametání problémů pod koberec ale lék není. Nikdy na něj nebude vakcína. Člověk v životě nevyřeší problém tím, že ho ignoruje.

Proto nenechávejte věci vyhnít. Komunikujte a žijte dobře. Protože jenom spolu to zvládnete 🙂